Hédonismus je filosofické učení, které pochází již ze starověkého Řecka. Hédonistické myšlenky se ale šířily už ze starověkého Sumeru a Egypta. Název hédonismus je odvozen od řeckého slova hédoné, které znamená potěšení nebo slast. Snaha o vlastní blaho by měla být primárním nebo nejdůležitějším cílem lidského života. Hédonisté se snažili maximalizovat své potěšení, které tak mělo převyšovat jejich bolest nebo utrpení. Potěšení je totiž považováno za nejvyšší možné dobro, a proto má každý nárok na to, aby jej dosáhl. Smyslem jejich života tedy bylo neustálé užívání, odpočívání, hostiny a další požitky, které je činili spokojenými. A když má toto učení základ hluboko v naší historii, dodnes jej lze aplikovat na náš způsob života. Podle Michela Onfraye, který je moderním představitelem tohoto směru, bychom sami v sobě měli hledat postoj k životu, založený na přijímání rozkoše pro sebe i druhé, aniž bychom sobě nebo druhým nějak škodili. I dnes bychom se měli snažit být především šťastní.
Hédonismus ve světě
Prvním hédonistickým filosofem byl pravděpodobně Aristippus z Kyrény, ale nejznámějším představitelem tohoto směru byl jednoznačně Epikúros. Jedná se o řeckého filosofa, který žil zhruba 300 let před naším letopočtem. Jeho myšlenky vešly ve známost jako epikureismus. Hédonismus zasáhl do mnoha učení po celém světě, promítl se například i do čínských myšlenek, židovské víry a hinduismu. Významně s ním souvisí také utilitarismus, který poměřuje to, kolik dobra a kolik zla jednání určitého jedince nadělalo. I v dnešní moderní době nalezneme hédonistické filosofy – patří mezi ně Michel Onfray nebo David Pearce.
Jakým způsobem nahlíží hédonismus na člověka
-
Zbavit se strachu ze smrti
Jelikož samotné učení hédonismu pochází ze starověkého Řecka, strach ze smrti je zde silně provázán se strachem z Bohů. Řekové jim přisuzovali lidské vlastnosti, proto mohli být pomstychtiví, škodolibí a zlí. Smrt jako takovou ale hédonismus považuje za konečný fakt, po kterém už nic dalšího nenásleduje. Vidí ji jako černou propast, o posmrtném životě nebo pokračování existence člověka v nějakém ráji či jiném prostředí, neuvažuje. Právě proto klade takový důraz na užívání si během života a dosahování slasti, protože po životě už nic nenásleduje. A jelikož je smrt konečná, nemá smysl z ní mít strach. Lepší je uspokojovat své potřeby nyní a čerpat radost ze života než se trápit nevyhnutelnou smrtí, která rozkládá tělo a ukončuje vědomí. Epikúros v tomto konstatuje „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu již my.“.
Míra aktuálnosti: Strach z Bohů jako strast se do našich životů již nepodepisuje, ale strach ze smrti trvá i nadále. Mnoho lidí se smrti natolik obává, že následně zapomíná žít. Vyhýbají se zážitkům a zkušenost, udržují se stranou všeho dění.
Nebojte se konečně pořádně žít.
-
Dobro pro nás
Pro dosažení blaženého a spokojeného života je zapotřebí duševního klidu. Podle Epikúra se v našem životě nacházejí dva motivy a to slast a strast. Duševního klidu lze přitom dosáhnout pouze tehdy, když se nebudeme zatěžovat žádnou strastí, které představují hlavní překážku. Uspokojováním vlastních potřeb, tužeb a přání tak dochází k duševnímu klidu, ze kterého následně můžeme čerpat pocit štěstí. Dosáhnout tohoto stavu je ale velmi těžké, protože strasti, jako je například strach ze smrti, strach z utrpení nebo z nemožnosti dosáhnout štěstí tomu brání.
Míra aktuálnosti: V dnešní době, kdy jsme všichni pod drobnohledem, je skutečně těžké necítit se provinile za to, že jsme šťastní. Ve světě je hlad, nemoci, utrpení, lidé se hádají, ubližují si, a právě proto se mnoho lidí obává dát najevo, že oni jsou ale i přesto šťastní. Trpí pak pocitem viny a výčitkami.
-
Dobro pro ostatní
Naše osobní slast a potěšení je sice to nejhlavnější, ale naše konání je rovněž poměřováno tím, kolik radosti rozdáme ostatním. Chování má určité důsledky a souvisí také s tím, kolik užitku nebo naopak zla napáchá. Směr, který takto naše jednání hodnotí, se jmenuje utilitarismus a založil ho Jeremy Bentham.
Míra aktuálnosti: Rozdáváním radosti, blaha a dobra ostatním se zabývají mnohé organizace, jako je například Charita, Český červený kříž, apod.
