Smrt je součástí života člověka. Už od pravěku ho provázela doslova na každém kroku. Aby mohl přežít, musel lovit, aby ochránil svou rodinu, musel zabíjet, aby dokázal zajistit prostor k přežití, musel vraždit. Smrt a pomíjivost lidského života se proto dostala i do mnoha úvah antických myslitelů. Oslavovali život, přijímali ho plnými doušky a pokoušeli se alespoň na chvíli zapomenout na své smrtelné břímě. Ve svých teoriích a hypotézách hledali nesmrtelnost a zdůrazňovali onu „krásnou“ stránku smrti, kdy ve smrti jsou si všichni lidé rovni. Starověké hostiny jsou často popisovány jako zhýralé a divoké – lidé si chtěli užívat svůj pozemský život, dokud ještě mohli, a zároveň chtěli zapomenout, na všudypřítomnou blízkost smrti. Na ulicích viděli dennodenně mrtvé, nemocné i umírající, kterým již nebylo pomoci. Rovněž tresty a různá provinění se točila kolem mučení s veřejným představením.
Ale právě tato blízkost, tato zvědavost, tato podívaná lidi fascinovala. A smrt, vraždy dokonce i automobilové nehody, kolem kterých většina lidí alespoň přibrzdí, lidi fascinují i dnes. Sledování násilí totiž zvyšuje hladinu adrenalinu v krvi, zrychluje tep a vzbuzuje silné emoce.
Starověká veřejná představení plná násilí
Ačkoliv lidé ve starověku smrt viděli téměř všude kolem sebe, nestačilo jim to. Alespoň o tom svědčí různá představení a podívané, které provázelo syrové násilí. Typickými jsou pro toto období zápasy gladiátorů. Dnes již víme, že se jednalo o profesionální zápasníky, kteří dlouhé roky tvrdě trénovali. Zabíjení tedy nebylo cílem těchto „her“. Krev a násilí v aréně, ale bylo skutečné. Účinné fascinace násilím využívali v té době vysoce postavení aristokraté, kteří v krédu „chléb a hry“ získávali u lidí na popularitě, zaštiťováním těchto zápasů. Ty měly různé variace. Málo ozbrojený muž proti silněji vyzbrojenému muži, muž proti zvířeti, muž proti přesile. Důležité bylo, aby se dav bavil. A to i přesto, že původní gladiátorské zápasy byly součástí pohřebních slavností. Boj měl pomoci zemřelému přejít do světa mrtvých a zároveň rodina zemřelého mohla ukázat svou moc a bohatství.
Římské koloseum dokázalo za vrcholu své slávy pojmout až 50 000 sedících diváků.
Veřejné popravy a rozzuřený dav
Slovo poprava vychází ze spojení „učinit někomu po právu“. Poprava tedy měla podle práva potrestat provinilce a zajistit tak spravedlnost oběti. Kromě toho však měla mít i odrazující účinek a působit výchovně na další občany. Nutno ovšem podotknout, že lidé veřejné popravy vnímali spíše než jako varování, jako vzrušující podívanou. Termíny popravy byly veřejně proklamované i několik dní dopředu, aby se mohlo dostavit co nejvíce lidí. Tradičně bývala vykonávaná katem, který díky svému povolání byl odsouzen žít na okraji společnosti. V novověku byla lidská pověrčivost velmi silná, což dokazuje i to, že lidé si po vykonání popravy brali ze šibenice třísku pro štěstí. Někdy se dokonce stalo, že si jako suvenýr odnesli i kousek z těla či šatu popraveného. Z hlediska metod se nejčastěji uchylovalo k usmrcení oběšením či stětím, větší podívanou poté skýtalo lámání kolem, ukřižování, uvaření, upálení či čtvrcení nebo trhání koňmi.
Veřejné popravy vzbuzovaly velké emoce. Již při přivážení odsouzeného na místo exekuce docházelo k projevům ze strany davu. Kat stejně jako odsouzený bývali od davu odděleni, poprava se neodehrávala uprostřed davu. Jinak by totiž mohlo dojít k pokusu o osvobození odsouzeného či že by dav ve svém rozhorlení mohl chtít učinit spravedlnosti za dost sám. Samotné provedení popravy zvyšovalo adrenalin v davu diváků, který se tak mohl stát nepříčetným. Obzvlášť v případě, že odsouzený se dopustil zvlášť odporného činu.
Od veřejných poprav se začalo upouštět od druhé poloviny 19.století. Důvodem byly vášně davu. Nezřídka se stalo, že lidé ve snaze získat co nejlepší výhled na popraviště, ušlapali nějakého spoluobčana. Honba za místy s dobrým výhledem končila i pády z větší výšky s následkem smrti. Popravy proto byly přesunuty za vysoké zdi dvorů věznic, kdy přístup na ni mělo jen několik málo osob. Kromě rozlíceného davu mělo mít stažení poprav z veřejnosti i důsledek pro katy, kdy se předpokládalo, že již nebudou společností tolik zavrhováni. Poprava za přítomnosti několika málo osob se aplikuje v některých státech, kde je trest smrti stále zákonný, i dnes.
Poslední veřejná poprava se v Česku odehrála 13. září 1946. Tehdy byla ve třiadvaceti letech popravena Herta Kašparová za zločiny proti lidskosti.
Fascinace smrtí v moderní době
S moderní dobou významně kleslo procento přímého kontaktu lidí se smrtí či násilím. I dnes jsou sice lidé svědky a oběťmi násilí, prožívají smrt v rodině, ale otázka smrti se jich nedotýká tolik, jako našich předků. Z tohoto důvodu pravděpodobně lidi násilí a smrti ještě více přitahuje. Tento aspekt je patrný například v tom, že vrazi a násilníci nejsou zavrhovanými členy společnosti, ale stávají se z nich osobnosti, dalo by se říct až celebrity. Příběhy vrahů a odsouzenců se čtou, prodávají, a dokonce i natáčejí. Procesy s nimi zažívají obrovský ohlas, mají své fankluby, dokonce i fanynky a obdivovatelky. Jistým důvodem pro to je charismatické vystupování zločinců, jejich případná pohnutá minulost, či projevy jejich lítosti. Za všechny lze jmenovat Charlese Mansona, Teda Bundyho, Johna Wayne Gacyho či z českých zástupců Jiřího Kajínka.
Z psychologického hlediska se do takovýchto násilníků zamilovávají především neukotvené ženy, které v životě stále tápou. Mají pocit, že jsou to zrovna ony, které mohou takového muže napravit a pomoci mu v návratu do společnosti. Někdy ale může za jejich zájem pouze zištnost a touha po zviditelnění. Fascinaci násilím a smrti lze sledovat i v rámci populárních knih nebo filmů. Souboje jedinců na život a na smrt v postapokalyptickém světě najdeme v knižní i filmové sérii Hunger Games, seriálu Živí mrtví, dále třeba v knize Pán much a dalších dílech.
