Co nás čeká po smrti?

Život po smrti je velmi ožehavou otázkou, která doslova pálí lidskou představivost už mnoho století. Ačkoliv existují jedinci, kteří se defacto po své smrti vrátili, jejich vzpomínky téměř nic nevypovídají. Osoby, jež si prošly klinickou smrtí si totiž mnohdy na nic konkrétního nebo zajímavého nevzpomínají. Jejich stav je spojen spíše s pocity a abstraktními vjemy. I přesto většina náboženství a filosofických systémů má své vlastní názory na to, co se děje po smrti. Zatímco některé berou smrt jako konečnou fázi, po které již nic nepřijde, jiné předkládají posmrtné světy, ve kterých duše tráví svou věčnost. Poslední možností je poté reinkarnace neboli následné převtělení duše člověka do jiného těla či bytosti. Duše, která podle zjištění vědců váží kolem 6 gramů, opouští tělesnou schránku bezprostředně po fyzickém skonu. Odtud také její název „duše“, odvozený od dechu, který se smrtí rovněž zastavuje.

Světy mrtvých podle starověku

Ve starověku byla kultura jednotlivých společenství neodmyslitelně spjata s božstvy a rovněž posmrtným životem. Mytologie zde byla velmi propracovaná a jednotlivé představy o podobě života po úmrtí, byly jasně dány. Z toho důvodu si vyžadovaly přesně stanovené rituály a obřady, které měly zajistit úspěšnost duše v její další cestě.

• Egypt – podmínkou posmrtné existence bylo zachování tělesné schránky. Zesnulý potom musel absolvovat cestu k poslednímu soudu, aniž by zabloudil. Jeho srdce zde bylo dáno na jednu misku vah, na tu druhou bylo položeno pero bohyně pravdy Maat. Když žil člověk špatně, váhy to ukázaly a srdce bylo sežráno požíračkou duší. V opačném případě ho čekalo 42 otázek od bohů a když prokázal svou bezúhonnost, mohl pokračovat do podsvětí. I v tomto světě ale mohl umřít – poté se jednalo o smrt konečnou.
• Řecko – říše mrtvých se nacházela v podzemí a jejím vládcem byl bůh Hádes. Cesta do ní vedla údolími stínů, na jejichž konci čekal tříhlavý pes Kerberos, který střežil bránu podsvětí. Dovnitř pouštěl pouze mrtvé. Ti pokračovali k řece Acheron, kde je za poplatek převezl převozník Charón. Potom už následoval soud před samotným Hádem. Většina duší se následně potulovala bez radosti i žalu po loukách v podsvětní říši. Velmi podobné představy panovaly ve starověkém Římě.
• Severská mytologie – zde se hodnotil nejen život zemřelého, ale i to, jak zemřel. Muži padlí v boji, byli valkýrami odneseny do síně padlých Valhally. Ti si zde přes den užívají, pijí medovinu, soutěží a trénují na poslední bitvu Ragnarök. Pokud jedinec ale zemřel přirozenou smrtí, či se jednalo o ženu, většinou po smrti odcházeli do říše mrtvých Helheimu. Vstup do ní hlídal čtyřoký pes Garm. Utonulí jedinci putovali k bohyni Rán, která je chytala do svých sítí.

Nejen ve starověku, ale i ve středověku se považovalo za čest padnout v boji.

Křesťanský posmrtný svět

Podle křesťanů je smrt pouze prostředek k přechodu do lepšího světa. Tedy za předpokladu, že během života byl jedinec bohabojný. V opačném případě ho čekala určitá forma trestu v podobě pekla, předpeklí nebo očistce.

• Nebe – blažené místo, nacházející se nad oblohou. Zde se nachází Bůh, andělé a další nadpřirozené bytosti a lidé, kteří sem byli přijati. Do nebe se lze dostat bránou, kterou hlídá svatý Petr a odemyká ji pouze vyvoleným a bezúhonným. Toto místo lze považovat za ráj.
• Peklo – nachází se v podzemí a je určeno lidem, kteří se během svého života něčím provinili.
• Předpeklí – jedná se o dočasné umístění duší lidí, kteří během svého života byli dobří, ale narodili se ještě před vzkříšením Ježíše Krista. Trvalé je toto místo pro nepokřtěné děti.
• Očistec – zde probíhá očištění duší od méně závažných hříchů. Tyto potom mohou po svém očištění vstoupit do nebeského stavu.

Buddhistické převtělování

Zatímco všechny ostatní systémy neuvažují o tom, že by se lidská duše mohla navrátit zpět na zem, v buddhismu k tomu dochází opakovaně. Tento koloběh se nazývá reinkarnace. Ve chvíli, kdy dojde ke smrti fyzického těla, duše odchází do meziprostoru, kde určitou chvíli čeká, než se najde vhodné tělo. To je přidělováno na základě toho, jak člověk žil předchozí život. Dobré i špatné skutky se ukládají do karmy. Podle toho se duše může probudit do jedné ze šesti sfér:

• pekelná sféra
• sféra hladových duchů
• sféra zvířat
• sféra lidských bytostí
• sféra polobohů
• sféra bohů

Ve všech těchto oblastech přitom duše funguje ve fyzické podobě. Po určitém čase dochází k úmrtí tělesné schránky a duše se znovu přesouvá do meziprostoru, odkud putuje do nového těla podle karmy. K ukončení tohoto znovuzrozování musí člověk dosáhnout osvícení. Poté setrvá ve stavu věčné blaženosti.

Buddhismus věří na neustálý koloběh duše.