Období mezi dvěma světovými válkami má dnes mnohem jiný význam, než když se odehrávalo. První světová válka s sebou přinesla hrůzy, které doposud lidé nepoznali. Po jejím skončení se tedy radovali se života, panovala zlatá dvacátá léta. A přesto mezi tímto leskem a pompou bublal v lidech pocit úzkosti a zbytečnosti. Po děsech války se najednou museli opět vrátit do normálního běžného života, ve kterém vyrůstala generace, která nepoznala bojová pole. Vznikla tzv. ztracená generace, tedy lidé, kteří už se nedokázali vyrovnat s běžným koloběhem života. Zkušenosti a výjevy z války jim to nedovolovaly. Připadali si ztracení. A kdesi mezi těmito pocity se objevila i existencionalistické deprese. Proč by existence člověka měla být důležitá, jaký má vlastně smysl? Proč tu vlastně jsme? A co je velmi důležité – chceme tu vůbec být? Nikdo se nás na to neptal. Podle existencionalistů nám byl život a svoboda rozhodování dáno, aniž bychom měli možnost zvážit, zda to chceme. A co je horší, za svůj život a za své chování a činy neseme plnou odpovědnost. A to je to nejtěžší břímě, které lze na člověka naložit.
Existencionalismus ve světě
Ačkoliv tento směr vznikl mezi válkami, jeho myšlenky se šířily mnohem rychleji až po uzavření míru po druhé světové válce. Vznikl v Německu, ale mnohem významněji ovlivnil Francouze. Existencionalistickou filosofií se zabýval například Martin Heidegger, Gabriel Marcel, Karl Jaspers či Jean-Paul Sartre. Poslední jmenovaný se může rovněž pyšnit tím, že patří mezi představitele literárního zpracování existencionalistických myšlenek. Společně s ním je do svých příběhů promítl i Franz Kafka, Albert Camus, Samuel Beckett nebo Simone de Beauvoirová.
Jakým způsobem nahlíží existencionalismus na člověka
-
Vržení do světa
Byli jsme vrženi do života, aniž by se nás někdo ptal, zda-li vůbec chceme. Nemáme na vybranou, musíme žít. A přitom si nemůžeme ani vybrat, kde tak budeme činit. Místo narození, naši rodiče i čas zrození jsou věci, na které nemáme vliv. Nemůžete si je vybrat. A na počátku náš život nemá žádný smysl. Smysl životu jako takovému dáme my sami svým konáním.
Míra aktuálnosti: Dříve bylo toto téma mnohem důležitější. Dnes si spousta lidí vybírá mezi životem a smrtí. V tehdejším období byla ale sebevražda či eutanázie nemyslitelná.
-
Odsouzení ke svobodě
Podle Jean-Paul Sartra je svoboda vyhnanství, ke kterému jsme odsouzeni. Musíme si vybírat a rozhodovat sami za sebe. Vybíráme si svou cestu, to jak se zachováme, vybíráme si svůj vlastní osud. Každé rozhodnutí je ale velmi těžké a nese s sebou stres a úzkost, jestli si volíme správně. Svoboda tedy v tomto směru nepředstavuje žádnou výhodu, ale spíše zátěž, se kterou se musíme naučit žít.
Míra aktuálnosti: V dnešní době je otázka svobody velmi probíraná. Zatímco dříve bylo menším výběrem a omezenými možnosti snadnější si vybrat. Nyní mají mladí lidé ale nadmíru svobody, která je děsí a způsobuje jim úzkost. Mají více možností, ale o to je právě těžší si vybrat jednu.
Svoboda není brána jako štěstí, nýbrž jako zátěž.
-
Zodpovědnost za vlastní činy
Život žijeme proto, že musíme. Abychom jej mohli žít, musíme činit rozhodnutí. Jejich důsledky jsou ale rovněž na nás. Když se rozhodneme špatně, musíme s daným rozhodnutím žít po zbytek života. Nikdo za nás nepřevezme zodpovědnost. To znamená, že během života se musíme naučit rozlišit to, co je správné, a to, co je špatné. V opačném případě budeme tápat po celý čas.
Míra aktuálnosti: Zodpovědnost za své jednání mohou lidé dnes pociťovat především různými formami trestů, zákonů.
-
Jedinou jistotou je smrt
Jediné, co existencionalismus považuje za naprosto jisté, je smrt. Smrt je totiž nevyhnutelná.
Míra aktuálnosti: Smrt podle existencionalismu není žádným pokračováním života, není nijak romantická ani děsivá. Jedná se zkrátka o něco, čemu se nelze vyhnout.
