Smrt představuje bilancování. Již před smrtí se umírající uchylují k přemítání o svém životě, jak dobrý či špatný byl. Uvažují, zda-li mohli vykonat něco jinak, jestli nemohli učinit více dobrého či nakolik se jim povedlo vyvarovat hříchů a špatných rozhodnutí. Takové propočty následně nejednoho člověka děsili, neboť si byl jist, že za svá konání během života ho po smrti nečeká nic hezkého.
Zatímco dnes již představa pekla není takovým strašákem jako dřív, přesto ho nelze tak úplně opomenout v souvislosti s posmrtným životem člověka či jeho duše. Peklo jako takové je definované jako místo v posmrtném životě, ve kterém se mrtví musí podřizovat trestům za své činy, snášet utrpení, a to vše jako věčný trest. Věčnost potom v náboženstvích, která věří v reinkarnaci, bývá zkrácena na určitý čas, který odpovídal proluce mezi úmrtím a následným navrácením na svět v jiné podobě. Nejtradičněji bývalo peklo umisťováno pod zem, tedy do podzemí či podsvětí. Starší náboženství například starověkých Řeků či Římanů do podzemí zahrnovala celou říši mrtvých nikoliv jen jeho část spojenou s utrpením. Ačkoliv obecně je peklo považováno za horké místo, někdy může být znázorňováno i jako chladné a vlhké prostředí.
Říše mrtvých pod správou jediného boha
Dřívější náboženství nerozlišovala tolik jako dnes mezi „nebem“ a „peklem“, proto všichni mrtví bez rozdílu odcházeli na jedno místo. Nejčastěji se jednalo o podsvětí, které bylo temné, pochmurné, vlhké a děsivé. Na tomto místě poté docházelo k selekci, kdy zlé duše sestupovali níže a dobré duše se dostávali do lepšího prostředí, ale stále v rámci tohoto jednoho místa. Jen některých duším bylo umožněno vyhnout se takovému procesu a rovnou vstoupit do posmrtného života plného oslav a dobrého jídla – v zásadě se jednalo o bojovníky či muže, kteří čestně padli v boji. Podle řecké mytologie podzemí bylo říší boha Háda, podle severské mytologie potom bohyně podsvětí Hel, která byla znázorňována jako napůl krásná žena napůl hnijící mrtvola. V antickém Římě vládl říši mrtvých Plutos.
Židovské peklo podle Starého zákona
Peklo podle Židů bylo nehostinným místem, nikoliv ale místem přímého utrpení. Duše se zde v podstatě mohla setkat pouze s trýzněním v podobě hladu, žízně nebo lože plného červů. Až na tyto tři druhy trestů se však v židovském pekle ke klasickému fyzickému či jinému psychickému násilí neuchylovalo. Židovské peklo je vylíčeno ve Starém zákoně a je popsáno jako místo, které nahání strach a způsobuje úzkost. Bylo umístěno do podzemí, ve kterém krajině mrtvých vévodila hora muk a podsvětní řeka. Měla zde panovat především temnota, ačkoliv některé části osvětloval nepřetržitě hořící očišťující oheň. Největší hlubiny podsvětí byly určena pro neobřezané jedince, lidi, jimž se nedostalo řádného pohřbu a dále těm, kteří byli zavražděni či popraveni.
Oheň byl považován za očistný prostředek.
Hinduistické peklo jako dočasné vězení
Hinduismus je jedním z náboženství, která uvažují reinkarnaci. Ta je považována za velmi strastný koloběh, během kterého se duše stále znovu a znovu převtěluje. Kde a v jakých podmínkách či do jaké podoby se jedinec znovuzrodí rozhoduje jeho karma, kterou si vybudoval ve svém předchozím životě. Všechna špatná rozhodnutí a hříchy se postupně ukládají a projevují se právě v dalších zrozeních. Jakýmsi cílem je vysvobození, po kterém se již duše nevrací do cyklu zrození. Peklo ani nebe tedy nejsou v hinduismu místy trvalého pobytu, ale pouze přechodnými „stanicemi“ mezi jednotlivými zrozeními. V pekle je tento čas dán uplynutím trestu, který si jedinec odpykává za svou karmu neboli činy. Hinduistické peklo je velmi složité a skládá se z mnoha různých úrovní, na kterých si jedinci odpykávají své tresty. Přesné délky trestů jsou popsány v různých zdrojích.
Mayské místo děsu
Mayské říši mrtvých se říkalo Šibalba, přičemž toto podsvětí představovalo místo děsu. Putovali do ní všichni, kteří nezemřeli násilnou smrtí, přičemž ti zde museli podstoupit sérii zkoušek. Tyto zkoušky si pro ně připravilo dvanáct bohů, jež bylo potřeba přechytračit. Teprve pokud zesnulý zvítězil, potom se mohl dostat na oblohu jako jedno z nebeských těles. Jestliže zemřelý nevyhraje, potom je obětován. Mayové však věřili ve znovuzrozování, věřili, že jejich smrt umožní život něčemu jinému.
Pokud člověk prošel po smrti zkouškami, potom se mohl stát nebeským tělesem.
