Smrt je zastavení životních funkcí organismu spojené s nevratnými změnami, které neumožňují jejich obnovení. Jedná se o stav organismu po ukončení života. Ačkoliv smrt podle své definice zní jako velmi prostý proces, přesto už od starověku vzbuzuje mnoho otázek. Co se s člověkem děje po smrti? Co se děje v okamžiku smrti? Co umírající pociťuje? I když je věda schopna popsat proces z hlediska fyzikálního, to ostatní kolem jí uniká. Právě proto si smrt ponechala jistý punc záhadnosti a tajemnosti. A přesně tyto dvě vlastnosti vedou lidi k tomu, aby si to neznámé něčím doplňovali. Kolem smrti tak nalézáme mnoho pověstí, strachů a legend. Kde je ale strach bývá zároveň i jistá forma fascinace a nejinak je tomu v případě smrti. Různé fóbie nebo úchylky, související se smrtí, jsou tedy rovněž něco poměrně častého s čím se můžete setkat. A jak už to tak u fóbií a úchylek bývá, některé jsou oprávněnější než jiné.
Co lidi v souvislosti se smrtí děsí
Pojmem fobie, odvozeného od řeckého slova „fobos“ tedy hrůza, se označuje úzkostná porucha. Jejím charakteristickým rysem je chorobný strach z určitých situací, lidí nebo věcí. Vyvolává úzkost, napětí, pocit ohrožení, závrať, pocení, bušení srdce, nevolnost, sucho v ústech a další projevy, které významně narušují běžné fungování a mohou zasahovat i do každodenního života jedince. Strach může být doslova ochromující, a i když si jedinec uvědomuje, že jeho strach je nesmyslný, nedokáže jej ovládnout. Obecně je známo přes pět set druhů fobií. A jelikož smrt je součástí běžného života, některé fobie se týkají i jí.
- daemonofobie – nebo též demonofobie představuje panický strach z démonů, duchů nebo strašidel
- geraskofobie – představuje strach ze stárnutí
- hadefobie – strach z pekla
- ictofobie – strach z mozkové mrtvice
- iofobie – strach z otravy jedem
- karcinofobie – nebo též kancerofobie je strach z rakoviny
- nekrofobie – strach z mrtvol
- nozofobie – strach z nemocí a jejich následků
- patofobie – strach z nemoci, choroby
- pnigofobie – strach z udušení
- rektofobie – strach z onemocnění konečníku
- satanofobie – strach ze Satana
- tafefobie – strach z možností být pohřben zaživa
- tanatofobie – nebo též thanatofobie je strach ze smrti
- traumatofobie – strach z úrazu
- uranofobie – strach z nebe
Strach z nemoci se nazývá patofobie.
Jak již bylo řečeno, co u jednoho může vyvolávat strach, může u jiného vyvolávat naopak fascinaci či dokonce touhu. Tzv. filie jsou označovány rovněž jako úchylky a velmi často souvisí se sexualitou. A některé rovněž i se smrtí.
- autoassassinofilie – sklon k sexuálně motivovanému sebevražednému jednání
- autonekrofilie – sexuálně touha považovat se za mrtvolu a být jako mrtvola milován
- azoofilie – sexuální zaměření vůči mrtvolám. Též nekrofilie.
- fobofilie – libování si ve strašidelných zážitcích, v prožívání strachu
- monumentofilie – sexuální orientace zaměřená na hroby, symboly státní moci atp. (viz též statuofilie)
- nekrofilie – láska k mrtvolám, sexuální vzrušivost v přítomnosti mrtvého těla nebo pohlavní styk s ním
- nozofilie – erotická náklonnost vůči smrtelně nevyléčitelnému člověku, fascinace těžkými chorobami
- pedonekrofilie – sexuální náklonnost k dětským mrtvolám
- zoonekrofilie – touha po sexuálním styku se zvířecí zdechlinou
Tafefobie a nekrofilie zblízka
Tyto dvě úchylky jsou v lidských myslích zakořeněné již poměrně dlouho. Tafefobie neboli chorobný strach z pohřbení zaživa totiž dříve nebyl tak iracionální, jak by se mohlo zdát dnes. Moderní medicína dnes již dokáže s téměř stoprocentní jistotou říct, zda-li je jedinec doopravdy po smrti či ne. Ačkoliv i dnes se sem tam objeví informace o předčasném prohlášení za mrtvého, jde spíše o případy ze zemí se zaostalým zdravotnictvím. Ještě v 19. století se ale jednalo o poměrně běžnou praxi. Jistý William Tebb v roce 1905 provedl šetření a zjistil 219 případů pohřební na hranici života a smrti, 149 případů skutečného pohřbení zaživa, 10 případů pitvy za živa a 2 případy probuzení při balzamování. Omráčený člověk či jedinec v kómatu mohli lékaře velmi snadno zmást. Strach lidí z pohřbení zaživa začal být čím dál častější. Proto se přistoupilo k výrobě tzv. bezpečnostních rakví – mohly být průhledné, obsahovat lano vedoucí k signalizačnímu zvonku či dýchací potrubí. Jejich oblíbenost přetrvala až do 30. let minulého století.
Nekrofilie jako taková není příliš běžná. Nestává se, že by jedinci s touto úchylkou hanobili již pohřbené zesnulé. Velmi často nekrofilní chování bývá ve spojitosti se sadismem, kdy vykonání aktu na nebo nad mrtvolou symbolizuje moc vykonavatele nad jiným člověkem. K ukájení sexuálních choutek na zemřelých dochází u jedinců, jež nemají příležitost ve svém životě toto vykonat s živými osobami. Samozřejmě se ale jedná o chování v rozporu se zákonem, jež jasně stanovuje, že s lidskými ostatky takto nesmí být nakládáno.
Pohřbení za živa v minulosti nebylo zase takovou výjimkou. Lékařská věda ještě nebyla na takové úrovni.
