Poslední čin, poslední úsměv, poslední slova, poslední výdech. Stejně jako je všechno jednou poprvé, rovněž je také i naposled. A nic před smrtí nemá takovou váhu, jako jsou slova. Důvodem je především to, že na smrtelné posteli již umírající není většinou schopen žádných velkých činů, a tak nejvyšší důležitost v danou chvíli opravdu nesou pouze slova. Zatímco někdo „kultuře posledního slova“ přikládá velký význam a již nyní ví, co by chtěl jako poslední uvést před svým zesnutím, pro jiného jsou to pouze prázdná slova. I přesto ale jedno z těchto slov bude tím posledním. Knihy a publikace, které jsou o tomto tématu vydané, mají na svědomí především lidé s osobní zkušeností u umírajících. Na základě sesbírání dostatečného počtu posledních vět před smrtí lze říci, že existuje asi deset typů posledních vět. Tyto kategorie nesou názvy povolání, jako je státník, filosof, básník, voják, apod. Například vojenské typy posledních vět jsou plné žádostí a napomenutí, zatímco filosofové, matematici či třeba pedagogové spíše pokládají otázky. Zachycování a hodnocení posledních slov ale není žádnou moderní záležitostí.
Historie a tradice posledních slov
Ve středověku, kdy člověk svým životem sloužil Bohu, byla typickým rozloučením se světem věta „Pane, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha.“. Přibližně od 16.století ale toto přestalo dostačovat. Pozůstalí začali od svých umírajících vyžadovat originální a osobní věty, které budou něco vypovídat, budou mít nějakou hodnotu a význam. Dokonce existují i záznamy z 19.století o zklamáních, pokud umírající nestihl nic říct nebo jeho slova nebyla dostatečně na úrovni. Poslední slova byla pro ně natolik důležitá, že od umírajícího vůbec neodcházeli, aby jim náhodou neunikla. S tímto se potýkali lidé západní kultury. Východní kultura totiž poslední slova povýšila na umění. Tzv. jisei neboli báseň smrti je literární tradice, která je prokázána v Japonsku, Číně nebo Jižní Koreji. Básně se píší v době před smrtí, kdy umírající bilancuje o povaze smrti, svém životě, o kultu předků a náboženství. Jsou obvykle velmi osobní a promyšlené, umírající je sestavuje často i s pomocí dalších osob. Tento zvyk byl ale omezen pouze na gramotnou třídu obyvatel, tudíž vládnoucí jedince, samuraje a mnichy. Informace o jisei se k západní kultuře donesly během druhé světové války, kdy japonští vojáci psali po vzoru samurajů básně smrti před různými sebevražednými misemi nebo bitvami.
Japonsko povýšilo smrt na událost, pro kterou se psaly básně.
Těžkosti s posledními slovy
Když pomineme jedince, kteří zemřeli při nějaké nehodě, aniž by je sužovala nemoc nebo stáří, většina umírajících postrádá fyzickou sílu. Jak již bylo řečeno výše, právě proto jsou slova tak důležitá, neboť další činy již nemohou být vykonány. Nutno ale podotknout, že někdy se těchto sil nedostává ani na mluvení. Po těžké nemoci jsou umírající vysíleni dlouhým bojem o svůj život. Jejich sdělení jsou tedy krátká, stručná, šeptaná a může se jednat i o pouhá jednotlivá slova. Komunikování zabraňují i další faktory. Díky medikaci může pacientovi vysychat v ústech, bez zubní protézy se mu může špatně mluvit, nebo bude dezorientovaný a spavý. Podobně mohou působit i některá onemocnění, která člověka olupují o jeho myšlenky, vzpomínky a čistý rozum. Toto činí například pokročilé stádium demence nebo Alzheimerova choroba.
Některá poslední slova
Poslední slova známých osobností z historie
- Marie Antoinette, francouzská králova popravená gilotinou, 1793. Před svou popravou šlápla na nohu svému katovi a její poslední slova tedy zněla: „Promiňte, pane. Já jsem to neudělala schválně.“
- Sokratés, řecký filosof, 399 př.n.l. Byl odsouzen k trestu smrti vypitím jedu. „Crito, dlužíme Asclepiusovi kohouta. Prosím nezapomeňte zaplatit tento dluh.“
- Marco Polo, benátský cestoval, který zemřel v Asii stářím, 1324: „Neřekl jsem ani polovinu toho, co jsem viděl.“
- Kryštof Kolumbus, italský cestovatel a mořeplavec, objevitel Ameriky zemřel na reaktivní artritidu, 1506: „Do Tvých rukou, pane, vkládám svého ducha.“
- Benjamin Franklin, americký státník a vědec poslední větou odpovídal své dceři na otázku, jestli si nechce lehnout jinak, aby se mu lépe dýchalo, 1790: „Umírající muž, nemůže dělat nic jednoduchého.“
- Jane Austenová, anglická spisovatelka, autorka knih Pýcha a předsudek, Ema a dalších zemřela pravděpodobně na Addisonovu chorobu, 1817: „Nechci nic, než smrt.“
- Johann Wolfgang von Goethe, německý státník a spisovatel, 1832: „Prosím otevřete druhé okno v ložnici, aby sem mohlo vstoupit více světla.“
- Oscar Wilde, spisovatel a dramatik z Irska zemřel na meningitidu, 1900: „Moje tapeta a já bojujeme v duelu na smrt. Jeden nebo druhý z nás musí jít.“
- Jack Daniel, americký alkoholový businessman umíral na otravu krve, 1911. „Ještě jeden poslední drink.“
Poslední slova některých odsouzenců na smrt
- Irma Grese, dozorkyně v nacistickém táboře smrti Ravensbrücku a Osvětimi měla být oběšena, 1945: „Schnell.“ (překlad: „Rychle!“)
- James D. French, vrah, který prý toužil po smrti, ale neměl odvahu k sebevraždě, byl popraven na elektrickém křesle, 1966: k novinářům „Jaký bude váš titulek? Francouzské hranolky.“ (V angličtině „French fries.“)
- Theodore Robert Bundy, americký sériový vrah mladých žen, které unášel a mučil, byl popraven na elektrickém křesle, 1989: „Dávám všechnu svou lásku mé rodině a přátelům.“
- Roger Keith Coleman, americký vrah odsouzený na znásilnění a vraždu své švagrové, opakovaně se dovolával své nevinny, 1992. V roce 2006 byl proveden test DNA a Coleman definitivně usvědčen jako vrah: „Dnes večer bude zavražděn nevinný člověk. Až bude prokázána moje nevina, doufám, že si Amerika uvědomí nespravedlnost trestu smrti, jako všechny ostatní civilizované země. Moje poslední slova jsou pro mou ženu, kterou miluji. Láska je věčná. Moje láska k tobě vydrží navždy. Miluji tě, Sharon.“
Poslední slova mohou mít i vtipný charakter:
- „Neboj, není nabitá.“
- „Skoč, já tě chytím!“
- „Miláčku, nechceš dneska řídit ty?“
- „A teď mě vyfoť na té skále!“
- „Viděl jsem, jak to dělali v jednom americkém filmu.“
- „Mohu dostat přidat té vynikající houbové omáčky?“
I taková houbová omáčka nebo polévka se může vloudit do posledních slov.
