Raný vývoj vesmíru započal před 13,7 bilionu let rozpínáním a následným velkým třeskem neboli Big Bangem. Díky němu došlo ke změně podmínek z hlediska teploty a hustoty. Od tohoto okamžiku se vesmír neustále rozpíná a podle vědců v tom bude pokračovat ještě další biliony let. Nahromaděná energie potom už neudrží stabilitu a vzplane. Dojde k tepelné smrti vesmíru označované jako Big Freeze a všechno skončí. Odhaduje se, že ve vesmíru se nachází až jeden bilion galaxií, které vytvářejí jednotlivé shluky. A v jedné této galaxii, v jedné její části se nachází hvězda, kolem které rotuje malý a mokrý kámen. Naše planeta. Něco tak velkého a chaotického, jako je vesmír a prostor naší planety v něm, zkrátka lidský mozek není schopen pochopit. Jsme pouze mrknutím oka v tomto velkém vesmíru s nerozeznatelným příběhem. A přesto máme neodbytný pocit, že jsme se narodili z určitého důvodu, na kterém tento svět závisí. Že během svého života musíme něčeho specifického dosáhnout a přispět tak k nějakému většímu příběhu. Že záleží na každém našem činu a kroku. Skutečně tomu tak ale je?
Představu o velikosti vesmíru není lidský mozek ani schopen vstřebat.
Jsme bezvýznamní
V podstatě lze říct, že naše galaxie, omotaná ve shluku kolem dalších galaxií, se opravdu jen velmi málo stará o náš názor, naděje, cíle nebo selhání. Stačí se podívat na oblohu nebo zemi, abychom pochopili, že vlastně ani nevíme, na co se to ve skutečnosti díváme. A stejně jako mravenci vykonávají svou důležitou práci, i my se můžeme mýlit a mít pocit, že to, co vykonáváme, má rozhodující roli. Bohužel tomu tak ale není, ve skutečnosti totiž naše chování a činnost má vliv pouze na nás samotné. Zpočátku se tento názor může jevit jako depresivní a zklamávající. Pokud se ale od této iluze odpoutáme, zjistíme, že je to naopak velmi osvobozující. Díky tomu, že pro náš vesmír jsme naprosto bezvýznamní, můžeme:
- … se přestat cítit provinile a úzkostlivě ohledně našeho života a jeho vlivu na náš svět.
- … se rozhodovat sami, jak chceme žít.
- … se přestat ohlížet na to, co si přeje vesmír nebo ostatní lidé, abychom dělali.
- … přestat podléhat psychologickému a sociálnímu nátlaku ohledně našeho života.
- … se rozmyslet, jestli nebudeme dělat nic nebo se si budeme vybírat to, co chceme.
Rozhodování je na nás
Krása v žití na planetě ve vesmíru, kde nic moc neznamenáme je, že si můžeme sami vybrat, co chceme dělat se svým životem. Neodbytný pocit, že naše konání ovlivňuje činnost vesmíru, je pouhá iluze. I přesto, že se nás psychologie a kultura snaží přesvědčit, že dosahovat vyšších a vyšších pozic v kariéře je nutnost, že bychom se měli snažit více vydělávat nebo se stát celosvětově známými osobnostmi, není to naše povinnost. My se samozřejmě můžeme o tyto věci pokusit, toto rozhodnutí je na nás. V takovém případě je ale velmi důležité zamyslet se i nad důsledky a dopady takového stylu života, na náš dosavadní způsob žití. A to i přesto, že během tohoto procesu velmi rychle odhalíme, že ať budeme celebritou, hercem, obchodníkem, milionářem nebo otcem, my zůstaneme stejně nedůležití jako kdokoliv jiný. Je zde ale důvod, kvůli kterému bychom se měli snažit v životě něco dělat. Není to bohatství, sláva, statut ani moc, ale prostá energie, zábava a vyjádření sebe sama. Život je do jisté míry flexibilnější, než si myslíme a můžeme si ho trochu přizpůsobit našim přáním a potřebám.
Co budete dělat se svým životem je jenom na vás.
Ale opravdu jsme tak bezvýznamní?
Už v 18. století přišel jistý filosof George Berkeley s paradigmatem, že hmotná substance nemůže existovat bez vědomí. Podle této teorie, když neexistuje vědomí, které by danou hmotu mohlo vnímat, tak nemůže existovat ani tato hmota. Tento subjektivní idealismus si získal mnoho odpůrců a zastánce by jistě hledal těžko i v dnešní době. Ačkoliv si většina lidí myslí, že vesmír zde je nezávisle na jejich existenci, faktem zůstává, že si tím nemůžeme být na sto procent jisti. V podstatě, i kdyby snad tato hmota byla, jaký má význam, když ji nikdo nemůže pozorovat? A potřebuje vůbec tento smysl mít, nebo jí ho přikládáme my lidé. Ale pokud bychom chtěli jít ještě dále, tak pozorování je definováno jako vědomý proces. To znamená, že aby vesmír mohl existovat podle této teorie, musí ho někdo skutečně pozorovat a vnímat. A kdo a co takovou bytost vytváří? Sama sebe vytvářet nemůže, neboť by nemohla mít stanovený systém. Nevěděla by, jaký má účel. Tudíž jestli je naše existenci pro vesmír opravdu tak bezvýznamná, zůstává stále poměrně bolestivou filosofickou otázkou.
