Vyslechnout rozsudek smrti, ať už pro svou vlastní osobu nebo někoho blízkého, představuje vždy velkou psychickou zátěž. Vyrovnat se s informací o krátícím se čase je mnohem těžší než přijmout smrt okamžitou. Pro rodinu i člověka samotného je zkrátka těžší vyrovnat se s pomyšlením na odchod než s odchodem jako takovým samotným. Dlouhotrvající nemoci, jako je například rakovina, Huntingtonova choroba nebo třeba selhávání některého životně důležitého orgánu, vyžadují opravdu hodně sil, oproti přijmutí okamžitého úmrtí třeba v podobě nehody. Více času, vyrovnat se s nadcházejícím koncem neznamená nikdy nic dobrého a z hlediska psychiky už vůbec ne. V podstatě si daný jedinec musí projít celkem pěti stádii přijetí tohoto faktu. A nezáleží na tom, jestli se jedná o něho konkrétně nebo o někoho z jeho rodiny.
-
Fáze – „Doktor se spletl.“
Odmítnutí nebo též nedůvěra je prvním ze stádií. Ve chvíli, kdy se pacient či jeho rodina dozvídá onu strašnou zprávu, odmítá jí uvěřit. Doktor se přeci musel splést, to není možné. Nebo to alespoň není tak hrozné, určitě to lze vyléčit. Běžné je v této chvíli dohadování s doktorem a odmítání pomoci.
Jak tuto fázi překonat: Důležité je ukazovat danému člověku fakta. Fakta, proti kterým nemůže nic namítat. Ukázat mu vše názorně na snímcích. Doporučit mu jiného lékaře, aby provedl další diagnostiku.
Lékařské omyly jsou spíše výjimkou, ale přesto stanovení druhého posudku není na škodu.
-
Fáze – „Proč zrovna já?“
Zlost. Vztek. Pocit křivdy. Nespravedlnosti. Diagnóza již byla v tuto chvíli přijata, ale společně s ní do sebe člověk pojímá obrovskou zlobu. Na sebe, na celý svět. Proč zrovna on musí umírat? Proč to potkalo jeho rodinu, a ne někoho jiného? Proč tamti lidé jsou šťastní a zdraví a my ne?
Jak tuto fázi překonat: Velmi důležité je v tomto okamžiku pochopit, že není jediný člověk, kterého toto potkalo. Velmi mohou pomoci různé podpůrné skupiny nebo skupiny lidí, kteří si prošli stejnou situací nebo alespoň velmi podobnou.
-
Fáze – „Budu štědřejší a hodnější. Jen bych se ještě rád dožil svatby mé dcery.“
Ve třetí fázi přichází ke slovu smlouvání a výměnný obchod. Já udělám to či ono, když se stane tohle. Mnoho pacientů se v této chvílí stává věřícími a snaží se umluvit Boha k zázraku.
Jak tuto fázi překonat: Pacienti jsou tuto chvíli velmi zranitelní a toho mohou využívat nedobří lidé. Není nutné víru jim brát, jen je nutné hlídat její hranice. Víra v něco většího může totiž umírajícímu pomoci i na úplném konci jeho cesty.
-
Fáze – „Jaký je smysl dalšího dne?“
Těsně před přijetím se pacient propadá do hlubokých depresí. Špatné nálady, filosofování a smutek jsou nyní součástí každého jeho dne. Má pocit, že když už má umřít, mělo by to být nejlépe hned, aby už to měl za sebou. Velmi v této fázi vzpomíná a pláče nad svým životem a údělem.
Jak tuto fázi překonat: Pomozte pacientovi se soustředit na něco jiného. Dejte mu smysl života, poukažte na jeho děti, domácího mazlíčka, rodinu, zkrátka na něco, proč by měl mít radost z času, který mu ještě zbývá.
-
Fáze – „Měl jsem dobrý život.“
Akceptace neboli přijetí daného faktu. To je poslední bod dlouhé psychické trasy, na který nemusí mnoho lidí ani dojít. Jen velmi silní jedinci, kteří opravdu mají se za čím ohlédnout, jsou schopni úplného smíření s lékařským závěrem.
Jak si tuto fázi udržet: Mnohdy se stane, že právě smíření a přijetí zprávy o umírání, může pacientovi dodat druhý dech. Najednou ví, že na světě ještě má určitý čas, který by rád prožil určitým způsobem. Má ještě čas, aby zapravil svoje dluhy, splnil svoje sliby a naopak si splnil svoje sny. Běžně se v této chvíli pacient uchýlí k sepsání seznamu posledních přání, která si chce před smrtí ještě prožít.
Akceptace znamená přijetí údělu. Souvisí s tím, že jsme schopni se ohlédnout za svým životem a uznat jeho plnohodnotné prožití.
