Pohřeb nebo též z latiny funus je smuteční obřad, během kterého dochází k poslednímu rozloučení se zemřelým člověkem. Při tomto ceremoniálu je jeho tělo předáno v podobě ostatků nebo popela zpět zemi, odkud vzešel. Jednotlivé pohřební postupy se ale na celém světě liší. V mnohém jsou významně spjaty s tím, jak si daný národ představuje posmrtný život, či zda-li v něj vůbec věří. Jejich podobu tedy určuje také náboženská víra. Někde ale slouží pouze jako uctění památky zesnulého, kdy se sejdou jeho přátelé a rodina a zavzpomínají na jeho život. Tradice ukládání mrtvého do země a loučení s jeho duší existuje už od pravěku. Již v době před 300 000 lety jsou archeology prokázány pohřební rituály. Mrtví byli pohřbíváni s různými předměty a rovněž poloha jejich těla mohla nést symbolický význam. Vzhledem právě k tradicím a zvykům se jednotlivé pohřební rituály ve světě vyvíjely a dnes tak mají velmi rozmanitou podobu.
Tělo stlačené do korálků
Smuteční náležitosti jsou v Koreji rozloženy celkem do tří dnů. Během prvního dne je tělo odneseno do pohřební síně a jsou pro něj přichystány čisté šaty a tři misky rýže se třemi druhy korejských příloh. Druhého dne je tělo omyto a obléknuto, následně některý člen rodiny musí zesnulému vložit do úst onu připravenou rýži. Během těchto postupů jsou truchlící oblečeni do černé barvy. Následně třetí den se rozhodnou, zda-li pohřbí ostatky do země či je zpopelní. Vzhledem ale k nedostatku místa se v Jižní Koreji aplikuje pohřeb žehem. Popel je následně vtlačen do malých barevných korálků, které se uchovávají v urně nebo lahvi.
Tělo jako dar zvířatům
V Tibetu a Mongolsku se nejčastěji aplikuje pohřeb žehem nebo darování těla mrtvého zvířatům jako milosrdný dar. Vzhledem ke skutečnosti, že obě země jsou spíše hornatého charakteru, není zde dostatek dřeva a od klasického zpopelnění se tak ustupuje. V Tibetu jsou ostatky vystaveny pro supy a vrány, kteří části zemřelého tak mohou odnést výše do nebes. Návštěvu tohoto obřadu lze najít dokonce v programu některých cestovních kanceláří. V Mongolsku ostatky obkládají kameny a poté nechají hladové psy a ptáky, aby se ho ujala. Následný obrys, který v kamení zůstane po těle mrtvého, je považován za reprezentaci jeho ducha.
V Tibetu jsou mrtví ponecháváni na pospas dravé zvěři.
Jazzový pohřeb
Originálně pochází tento rituál z amerického New Orleans, kde má jazz své kořeny. Tento hudební styl mísí africkou a evropskou kulturní tradici a to od 20. let 20. století. Při konání jazzového pohřbu dochází k procesí z kostela nebo domu zemřelého na hřbitov. Přitom je skupinou hudebníků neustále střídavě hrán jazz a smutné skladby. Jakmile je tělo zemřelého uloženo do země, dochází k oslavování života a jakési po-hřební oslavě. Tančí se a zpívá, přičemž v případě větších pohřebních procesí může dojít až k vytvoření pouličního festivalu.
Zavěšené rakve
V oblasti Sagada na Filipínách jsou mrtví tradičně ukládáni do rakví. Jelikož se ale jedná o velmi skalnatou oblast, kde není příliš mnoho měkké půdy, tyto rakve jsou zavěšovány na vysokých skalních stěnách. Kromě jiného jejich vytažení směrem k nebesům má zemřelému umožňovat snadnější cestu do nebe. S podobným pohřebním rituálem se lze setkat i v diametrálně odlišeném prostředí – u Eskymáků. Některé kmeny Inuitů žijících v severozápadní části Aljašky vystavují rakve se svými mrtvými na zbudovaných lešeních. Na nich se mohou nacházet i různé sošky ze dřeva či předměty, které za života patřily zesnulému.
Mrtví nejsou jenom mrtví
Některé společnosti k zesnulým nepřistupují jako k mrtvým, kteří již nic nepotřebují. Naopak se o ně starají, vyprávějí jim své příběhy a sdílí s nimi své prožitky i nadále, stejně jako když byli živí. Na Filipínách toto aplikují u čerstvě zemřelého, kterého obléknou do jejich nejlepšího oblečení, posadí ho do židle a do úst mu dají doutník nebo cigaretu. A nechají ho sedět na zápraží jeho domu, kam za ním chodí a povídají si s ním. A to do té doby, než tělo zesnulého nezetlí. Na Madagaskaru lidé své mrtvé klasicky pohřbívají do země. Pokoje svým mrtvým ale příliš nedopřávají. Každých 5 až 7 let jejich kosti vyzvednou a starají se o ně. Kosti mrtvých naparfémují, tancují s nimi a sdílí s nimi své příběhy.
Filipínci po smrti mají nárok na doutník nebo cigaretu.
