Ačkoliv po smrti má člověk od všech pozemských problémů už klid, pro pozůstalé starosti jeho odchodem teprve začínají. Kromě pohřbu, který samozřejmě musí někdo zajistit, je zde ještě to, co zde po sobě zesnulý zanechal. Většina lidí má pocit, že musí na tomto světě něco vykonat, zanechat zde svůj otisk, něco svého. Pro umělce jsou tímto odkazem jejich díla, pro obchodníky jejich společnost, pro běžného člověka jsou to nejčastěji jeho děti. Po naplnění tohoto poetického přání je jedinec spokojen a již se touto otázkou příliš nezaobírá. Po jeho smrti tak zde po něm zůstanou nemovitosti, soukromé věci, dluhy, závazky a další věci, které ale musí v rámci dědického řízení najít nového majitele. A protože zesnulý je před svou smrtí neurčil, spory či řízení mohou trvat třeba i roky. Na sepsání závěti by tedy mělo být myšleno s dostatečným předstihem. Způsobů, jak takovou poslední vůli sepsat, je přitom hned několik.
Sepsání poslední vůle
Nebo též závěť, je jednostranný právní akt, ve kterém člověk určí osoby, které okamžikem jeho smrti nabudou určitých práv a závazků zesnulého. Dědic přitom může být jeden nebo již může být i víc. Podmínkou ovšem zůstává, že musí být naživu i po smrti člověka, jež mu něco odkázal. Tato podmínka platí i pro nenarozeného dědice, který již ale byl počat. Zároveň musí být způsobilý a dědí pouze v případě, že se nerozhodl dědictví odmítnout. Jak již bylo řečeno, zůstavitel koná jednostranně a rozhoduje o svém majetku podle svého uvážení. Jeho určený dědic s tímto jednáním však nemusí souhlasit. Závěť lze pořídit několika způsoby:
- Poslední vůle jako soukromá listina – v tomto případě může zůstavitel sepsat závěť sám beze svědků. Nutností je jeho vlastnoruční podpis. Druhou možností je zapisování poslední vůle před dvěma svědky. Ti jsou nutní v případě, že závěť sepisuje podle přání zůstavitele někdo jiný. Opět je zde ale nutností vlastnoruční podpis zůstavitele.
- Notářský zápis – závěť lze pořídit rovněž u notáře, který ji následně založí do sbírky notářských zápisů. Do té nemá přístup nikdo kromě notáře a pověřených osob. Tímto způsobem se předchází neoprávněné manipulaci. Pokud si notář není jistý, že je závěť sepisována s rozmyslem, vážně a bez donucení, zápis neučiní.
- Privilegovaná závěť – nebo též závěť pořízená s úlevami. Tato poslední vůle nemusí být nezbytně písemná, ústně ale musí být pořízena před třemi svědky. Využívá se především v případě, že je zůstavitel v bezprostředním ohrožení života nebo je jiným způsobem v důsledku mimořádných okolností ochromen jeho běžný společenský styk. Privilegovanou závěť může přijmout například i starosta obce, velitel plavidla nebo letadla či voják v hodnosti důstojníka a výše.
Kdo dědí jako první
Pokud není sepsána závěť, neznamená to, že by automaticky veškerý majetek zesnulého propadl státu. Ačkoliv i tato varianta je možná, pokud zemřelý neměl nikoho blízkého. V opačném případě je jasně stanoveno, kdo a jakým dílem bude mít dědické právo na majetek zesnulého. Do pozůstalosti se přitom započítává, jak majetek, tak dluhy zemřelého. Dědické právo má několik základních pravidel:
- Vzniká smrtí zůstavitele.
- Dědic může dědictví odmítnout. Nelze ale odmítnout pouze určitou část – dědic nemůže přijmout majetek, ale odmítnout dluhy.
- Právním důvodem dědí je závěť, dědická smlouva nebo zákon (stanovuje pořadí dědiců v případě, že zůstavitel toto za života nevyřešil).
- O dědictví se vede civilní soudní řízení, nabytí dědictví či vypořádání potom potvrzuje soud.
- Pokud není žádný dědic, nabývá po zůstaviteli stát.
A kdo a v jakém pořadí tedy dědí v případě, že zesnulý žádnou poslední vůli nesepsal? V takovém případě po něm může dědit způsobilý dědic, kterým může být fyzická i právnická osoba. Pořadí potom vypadá následovně:
- Třída – dědí děti a manžel/ka stejným dílem. Pokud některé z dětí dědit nemůže, dědí místo něho jeho děti nebo vnoučata, pokud nějaké má.
- Třída – jelikož manžel/ka nemůže nikdy dědit sama, tak v případě, že žádné děti manželé neměli, dochází na dědění ve druhé třída. Zde dědí manžel/ka, rodiče zesnulého a osoby, které žily ve společné domácnosti se zemřelým déle než jeden rok. Manžel/ka má vždycky přednost a připadá jí v takovém případě polovina, zbytek se podělí rovných dílem.
- Třída – o pozůstalost se podělí sourozenci zesnulého a osoby, které žily ve společné domácnosti se zůstavitelem déle než rok. Namísto sourozenců v tomto případě mohou dědit jejich děti. Vnuci a vnučky již ne.
- Třída – dědí prarodiče.
- Třída – dědí prarodiče rodičů zemřelého. Prarodičům otce zůstavitele náleží půlka dědictví, druhá připadá prarodičům matky.
- Třída – dědí vnuci sourozenců a děti prarodičů zesnulého.
Jednotlivé třídy platí jako posloupnost. Jde se od třídy první směrem k šesté. Pokud se ani v této poslední dědické třídě nenachází nikdo, kdo by po zesnulém mohl dědit, propadá jeho pozůstalost státu.
Děti jsou tzv. neopomenutelní dědicové.
