Umírání a jak o něm mluvit

Umírání jako takové je postupný proces, který ve výsledku končí smrtí. S tou ale nemůže být v žádném případě zaměňováním, neboť umírání je stále jedna z fází života organismu. Jakmile přijde smrt, dochází k zástavě životních funkcí. Věda, která se umíráním zabývá, se nazývá thanatologie. Její název je odvozen od řeckého boha smrtelného spánku a smrti Thanata, který bývá vyobrazován jako okřídlený spící mladík s uhasínající pochodní. Před smrtí je člověku zpravidla poskytována paliativní péče. Ta je komplexní, aktivní a zaměřená na zkvalitnění života pacienta, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stádiu. Cílem této služby je pomoci tomuto pacientovi, aby tolik netrpěl, zachoval si důstojnost a také poskytnutí poradenství jeho blízkým.

Jak mluvit o umírání správně

Mluvit o smrti a umírání je velmi těžké. Ačkoliv se už s dětmi mluví o drogách, alkoholu, daních i sexu, smrt je tabu téma. Přitom je důležité o umírání a smrti mluvit, neboť může přijít kdykoliv. Sdělování špatných zpráv a diagnóz se sice lékaři musí učit, ale stejně jako mnoho jiného, je i toto o povaze. Zkrátka někdo má lepší předpoklady ke sdělování těchto informací a někdo horší. A protože všechno jde snáze, když je stanovený určitý postup, sepsal jeden torontský lékař Robert Buckaman knihu How to Break Bad News (Jak sdělovat špatné zprávy). Představil zde šest kroků S-P-I-K-E-S, na které je třeba myslet, když se sděluje špatná zpráva či se s pacientem mluví o umírání. Ačkoliv každý reaguje na něco takového jinak, těchto šest kroků napomáhá lepší orientaci v této situaci.

S – SETTING – v překladu prostředí. Rozhovor by měl probíhat na příjemném místě, kde vás nebude nikdo rušit. Nemělo by vás nic rozptylovat a odvádět vaši pozornost. Dialog by měl probíhat osobně nikoliv po telefonu či jinou formou. Důležité je se ptát, jak se daný člověk má, jak se cítí.
P – PERCEPTION – v překladu vnímání situace. Měli bychom se ptát, co všechno pacient ví o svém zdravotním stavu a nechat ho mluvit. Rovněž bychom se ho měli zeptat, jak svůj stav vnímá on a nezahrnovat ho fakty a diagnózami.
I – INVITATION – v překladu výzva. Většina pacientů uvádí, že o svém stavu chtějí vědět všechno a jako první. Mnoho lékařů se naproti tomu vyhýbá sdělování celé pravdy, neboť chtějí své pacienty ušetřit. Myslí si, že by celou pravdu neunesli. Každý jedinec má jinou povahu, jiné znalosti a přání, a proto je důležité mu naslouchat. Někteří o své nemoci mluvit nechtějí, jiní by naopak rozhovor „na rovinu“ uvítali.
K – KNOWLEDGE – v překladu poznání. Při rozhovoru je nutné dát člověku dostatek prostoru, aby se s informacemi seznámil. Neměli bychom ho zahrnovat definicemi. Rovněž není vhodné uvádět počty na otázku „Kolik času mi ještě zbývá?“, neboť se vždycky budete mýlit.
E – EMPATIE – umírajícímu pacientovi nikdy neříkejte, že víte, jak se cítí. Naopak je v pořádku přiznat, že vy v takové situaci nejste, ale že tu pro daného člověka jste jako opora. Nikoho nesuďte, mluvte klidně a neslibujte nic, co nemůžete splnit.
S – STRATEGIE A SHRNUTÍ – závěrem rozhovoru shrňte všechny podstatné informace. Ujistěte se, že jste vy i pacient dospěli ke stejným závěrům a dohodě.

Smrtelná diagnóza se nejen těžko poslouchá, ale také těžko sděluje.

Co přesně se děje v okamžiku odchodu

Snad každý zná klasické a nadužívané klišé – proběhl mi před očima celý život. Říkají ho i jedinci, kteří nebyli v těsné blízkosti smrti, pouze se jim stala nějaká nehoda. Taková slova totiž přidají příběhu na grandióznosti. Na druhou stranu, ale tato fráze už ztratila na svém významu. A to i z logického hlediska. Jak by vám během několika minut ba i sekund mohl proběhnout celý život tak, abyste mohli rozeznat jednotlivé okamžiky? Tuto otázku si pokládal i náš průvodce, dokud se s umíráním osobně nesetkal. Hrozilo mu vykrvácení, kterému unikl opravdu o vlásek. A toto je jeho zkušenost z okamžiků, kdy věřil, že odchází navždy.

Pociťoval podivnou bolest, kdy více než bolest těla ho bolela nevědomost toho, co přijde.
Vnímal informace, které mu předávali lidé kolem něho jako například: „Prosím nezavírej oči.“, „Vydrž ještě chvíli, všechno bude OK.“, „Sanitka už je na cestě.“
Věděl, že tato slova jsou prázdná, protože on stejně jako ostatní velmi dobře věděl, jaká je situace ve skutečnosti.
Přišla akceptace smrti, ačkoliv to v danou chvíli nebyla vědomá volba. Tělo to vědělo, mysl to věděla. Dostavily se záblesky a pocity jako po vypití dvaceti hrníčků kávy.
Neviděl výjevy ze svého života, ale pociťoval lítost. Přemýšlel, koho už znovu nikdy neuvidí, co už nikdy nebude dělat, že už si nikdy nebude čistit zuby, že už nikdy nespatří barvy při západu slunce, nikdy už neuslyší hukot svých spotřebičů v domě. Uvažoval nad tím, co vždycky chtěl udělat, ale nikdy neudělal, na všechny příležitosti, které nechal jít, protože se bál, myslel na lidi, kterým dlouho neřekl, že je má rád. Také přemýšlel nad tím, kolik času promrhal tím, že se těchto věcí obával, že nebyl šťastný, že nenáviděl sám sebe.
A poté si uvědomil, kdo své poslední okamžiky na světě může strávit zrovna tímto způsobem? Kdo se v posledních chvílích může nenávidět?
Nastala pauza. Záblesk jako blesk z fotoaparátu a po něm nebylo nic.
Cítil se volný. Ne ve smyslu, že nyní si může dělat co chce, ale naopak. Věděl už, co bude.
Jeho myšlení se změnilo. Pochopil, že celý život bojoval sám proti sobě, nenáviděl se za rozhodnutí, která udělal, či věci, které neudělal.
Pochopil, že věci, které mohl změnit, změnil. Věci, které změnit nemohl, nezměnil. Věci, které mu nebylo dáno vědět, se nedozvěděl ani když se pokoušel.
Byl přesně tím, kým měl být.
A nyní usínal v poslední volbě, kterou neudělal, držíc se věcí, za kterými se celý život honil. Ty pro něho teď byly zdrojem blaha a přijetí, že je tím, kým je. V životě i ve smrti.

V okamžiku smrti vám nemusí proběhnou před očima celý život. Třeba se vám pouze zasteskne, že už nikdy neuvidíte východ a západ slunce.