Jakýsi mladý mnich přišel kdysi do zenového kláštera, hledat zde mistra zenu. Když ho našel, zeptal se ho, jestli se může stát jeho učedníkem a zda mu mistr ukáže cestu k osvícení. Mistr na otázku odpověděl otázkou a zeptal se mladého mnicha, jestli již snědl své jídlo. Tento odpověděl, že ano. Mistr zenu mu tedy odpověděl, aby si šel umýt misku. A v této chvíli byl mladý mnich osvícen.
Tento krátký příběh se na první pohled může zdát matoucí a nejasný. Zpočátku nás nutí přemýšlet nad tím, co jídlo a miska reprezentují, v čem se skrývá ona metaforická lekce. Po určitém čase nelze než konstatovat, že nevíme a již se tím nebudeme zaobírat. Ale přesto nám přemýšlení nad závěrem tohoto příběhu nedá klidu. Jediné, čeho lze ale opakovaným čtením dosáhnout je objevení pointy, že tato anekdota žádnou pointu vlastně nemá. Přesně takto jsou totiž strukturované všechny Kóan.
„Jak zní potlesk jedné ruky?“
Kóany jsou paradoxní hádanky či dialektické meditační rady, které se užívají v zenovém buddhismu. Jsou záměrně nelogické a neposkytují žádnou odpověď, závěr nebo pointu. Naopak snižují relevantnost otázky. Dnes existují tisíce kóanů, přičemž nejstarší jsou zpracovány v knize Brána bez dveří od mnicha Wumena Huikaie ze 12.století. Kóany se zadávaly mladým mnichům, kteří se chtěli učit zen, jako test nebo výzva. Jejich cílem bylo osvobození mysli od zavedených konceptů, tedy snahy dojít nějakého závěru a logického rozřešení. Teprve po celodenní meditaci mnich mohl být schopen na kóan odpovědět. Respektive za předpokladu, že byl již na jisté duchovní úrovni. V jiném případě mohlo rozřešení kóanu trvat i roky. Kóan totiž harmonizuje s absurdností života a ignoruje naši potřebu přesvědčivé odpovědi.
Kóany spadají do zenového buddhismu, podmnožiny klasického buddhismu. Ten se šířil od 6.století z Číny do Japonska a poté dál do západních zemí. Na rozdíl od klasického náboženství, filosofie a vědy zen nepracuje s konkrétními myšlenkami a problémy, neboť je spíše považován za stav mysli. V podstatě již samotná snaha definovat zen je špatným krokem, protože k němu nelze takto přistupovat a chytat ho do definic.
Koány měly mnichy naučit přemýšlet jinak.
Kóany v dnešním světě
Život je v zenu chápán jako divoká řeka. Když po ní plyneme dolů po proudu, můžeme si všimnout kamenů, trčících nad hladinu. Jednotlivé kameny v tomto případě představují mnoho věcí a myšlenek, které nás během života potkávají. Jsou lákavé a nám se zdá důležité kvůli nim zastavovat a věnovat jim pozornost. Nesmíme ale zapomenout, že ve chvíli, kdy my se kvůli něčemu takovému zastavíme, řeka plyne dál. Voda nepřestane téct proto, že my se někde zasekneme. Z takového lpění na určitých věcech ale nikdy neplyne nic dobrého. Spíše naopak. Zvyšuje to naši bolest a utrpení a odpojení je potom ještě těžší. Kóan se v tomto ohledu snaží nás někam posunout a uvědomit si, že:
- život je matoucí a paradoxní sám o sobě.
- lpění na pochopení a kontrole je stejné, jako tisknout v dlani trochu vody. Při pevnějším stisknu unikne.
- svět je hravé místo a my bychom ho neměli brát tak vážně. Měli bychom se otevřít novým možnostem a nápadům, zkušenostem a lidem, od kterých se cítíme odloučeni a vzdáleni.
- je v pořádku, že nemáme na všechno odpověď. Když ji budeme nutně vyvozovat, bude to stejné, jako kdybychom hřebíkem chtěli uříznout kousek dřeva. Desku dřeva se po velké námaze můžeme zatlučením hřebíku rozlomit, ale nic dobrého z takového výsledku nevzejde. Stejně jako z vynucené odpovědi či závěru.
- život nelze definovat jako toto nebo tamto. Život zkrátka je a co je, to je nejasné a neustále se to mění. Proto ho nejde uchopit racionálně.
V moderním světě se dorozumíváme pomocí myšlenek a slov. Skrz tyto dva nástroje si vytváříme pravidla a limity, jako jsou logické závěry, sociální struktury a další. Díky těmto závěrům potom můžeme žít, komunikovat, vyrovnávat se světem kolem nás – jenom tím, že všemu dáme nějakou jasnou strukturu. Jenomže myšlenkami a slovy dokážeme popsat opět jenom myšlenky a slova konkrétního charakteru. Takže cokoliv, co existuje mimo mysl a jazyk nedokážeme popsat. A o nabourání tohoto systému se pokoušejí právě zenové hádanky kóan.
Zen chápe život jako divokou řeku plnou kamenů. Pojedete po proudu nebo se zastavíte na každém kameni?
